Trosečníci do nebe

Město má klikatý schody a ulice
a po těch se dá klikatě spěchat do práce.
A když chytnete za kliku chytrýho podniku,
vrabci vám sedaj na ruce, jak se sypou dotace.

Jen žádnou paniku. Zrovna jsem vystoupila z rychlíku.
Mám svačinu v chlebníku a už se nemůžu dočkat,
až se projdu po chodníku.

Moje noha se ze schůdku spustila na perón
a vzduchem zavoněly stánky a trafiky.
Kolem nich cestující čekali na vlaky.
Čekali dlouho, snad celej život.

Hej lidi!
Ten vlak už dál nejede.
Hej lidi!
Čekáme tady sami na sebe.
Sami na sebe!
Hej lidi!
Hej lidi, hej, hej, lidi!

Vyšla jsem z nádraží s chlebníkem pod paží
a uviděla chodník na kterej sněží.
Vlastně ten chodník ani vidět nebylo,
ale člověk někdy touží tušit, co je pod bílou peřonou.

Peřiny tály sílou soli.
Chodci se míjely, jak kdyby se neznali.

Tok myšlenek paní z ostrůvku se dral navenek,
že ňákej ten sprejer zašplíchal návod
na provoz automatu na prodej jízdenek.

Hej lidi!
Jsme trosečníci do nebe.
Hej lidi!
Hledáme návod sami na sebe.
Sami na sebe!
Hej lidi!
Hej lidi, hej, hej, lidi!

Vrátil jsem se před stánek a čekal na příděl myšlenek.

Hned vedle automatu na kávu jsem potkala Frantu
a za Frantou dlouhatatatananánskou frontu.

Ta fronta se stáčela za roh baráku
a nejspíš se linula kolem bloku,
pač ta paní z ostrůvku vyšla zpoza obchodu s klenoty
a začala mně šlapat na paty.

Hej lidi!
Ta fronta nikam nevede.
Hej lidi!
Stojíme tady sami na sebe.
Sami na sebe!
Hej lidi!
Hej lidi, hej, hej, lidi!

Ta fronta se zpátky vrací tak jako sklo vratných flašek.
Tak jako ruka ruku myje, pusťte z pěstí uši od tašek.

Hej lidi!
Ty ruce rostou ze srdce.
Hej lidi!
Ta fronta se točí do tance.

Hej lidi!
Hej lidi, hej, hej, lidi!